Příběh o nezrazování přátel

U nás na dvoře žije velmi starý pes jménem Argo. Je mu 14 let, plemeno Americký stafordšírský teriér.

Jednoho dne jsem ho potkal na procházce a byl jsem zděšen. Pes byl vyhublý a cítil se velmi špatně. Jako veterinář jsem měl pro majitele legitimní otázku: "Co děláš zároveň?" Ukázalo se, že už procestoval tisíc klinik, ale stále není žádné povolení. Mnohočetná diagnóza a není jasné, co léčit.

Nabídl jsem svou pomoc a byl jsem ohromen – málokdy potkáte člověka, který je připraven dát všechno jen proto, aby s ním jeho přítel ještě o něco více zůstal. Kolik úsilí a peněz bylo investováno do psa, nelze slovy. A majitel toho musel absolvovat hodně – krmení z injekční stříkačky, mnoho hodin kapaček, obrovské množství bezesných nocí, plánované léky….

V nějaké hrozné chvíli vyvstala otázka eutanazie. Ale nakonec se mi ozval majitel Arga, že ještě není připravený, že se ještě poperou. Uplynul asi týden, viděl jsem je na útěku a přišel jsem se podívat, jak se jim daří. Vlastně už jsem si myslel, že pes je pryč. Ukázalo se, že po našem rozhovoru s ním o eutanazii Argo vstal a šel k misce s jídlem, jako by rozuměl bojovnosti hostitele.

Od tohoto příběhu uplynuly dva měsíce. V životě se nedá říct, co mají za sebou. Snad jen úctyhodný věk a pomalost odlišují Arga od ostatních psů na dvoře. Jedná se o nádherný tandem, kde muž a starší pes existují ve stejném rytmu.

Tohle je příběh, že přátelé nejsou zrazeni, i když mají ocas a čtyři nohy.