Jsou domácí mazlíčci schopni empatie?

V 16. století byla zvířata postavena na roveň strojům. Věřilo se, že jen člověk může myslet a prožívat bolest. A zvířata nemyslí, necítí, nesoucítí a netrpí. René Descartes tvrdil, že sténání a pláč zvířat jsou jen vibrace ve vzduchu, kterým by inteligentní člověk nevěnoval pozornost. Týrání zvířat bylo normou.

Dnes na ty časy vzpomínáme s hrůzou a objímáme našeho milovaného psa ještě pevněji... Je dobře, že se věda rychle vyvíjí a boří zažité vzorce.

Během minulých staletí bylo provedeno mnoho seriózních vědeckých studií, které radikálně změnily pohled lidí na zvířata. Nyní víme, že zvířata také cítí bolest, trpí také a soucítí se navzájem – i když to nedělají úplně jako my.

Rozumí vám váš mazlíček? Položte tuto otázku každému milujícímu majiteli kočky, psa, fretky nebo papouška – a on bez váhání odpoví: „Samozřejmě!“.

A vskutku. Když žijete s mazlíčkem několik let vedle sebe, najdete s ním společnou řeč, naučíte se jeho zvykům. Ano, a mazlíček sám citlivě reaguje na chování a náladu majitele. Když je hostitelce špatně, kočka ji přijde ošetřit vrněním a lehne si přímo na bolavé místo! Pokud majitel pláče, pes k němu neběží s připravenou hračkou, ale položí mu hlavu na kolena a utěšuje oddaným pohledem. A jak lze pochybovat o jejich schopnosti empatie?

Vzájemné porozumění s mazlíčkem je úžasné. Ale nedělejte tuto běžnou chybu. Většina z nás má tendenci promítat své emoce a pocity do našich mazlíčků. Jsou to pro nás členové rodiny a my je polidšťujeme a čekáme na „lidskou“ reakci na různé události. Bohužel to někdy funguje v neprospěch domácích mazlíčků. Například, pokud si majitel myslí, že kočka udělala věci v jeho pantoflích „navzdory“, a uchýlí se k trestu. Nebo když se pes nechce nechat sterilizovat, aby neztratil „radost z mateřství“.

Bohužel nebo naštěstí zvířata vidí svět jinak než my. Mají svůj systém vnímání světa, své zvláštnosti myšlení, vlastní reakční schémata. To ale neznamená, že necítí a neprožívají. Prostě to dělají jinak – a my se to musíme naučit přijímat.

Pamatujete na Zákon džungle? Každý muž sám za sebe! Nejsilnější vyhrává! Pokud vidíš nebezpečí, utíkej!

Co když je to všechno nesmysl? Co když zvířatům nepomáhá přežít a vyvíjet se sobectví, ale vzájemná empatie? Empatie, pomoc, týmová práce?

• 2011. Lékařské centrum University of Chicago provádí další studii behaviorálních charakteristik krys. Dvě krysy jsou umístěny v jedné krabici, ale jedna se může volně pohybovat, zatímco druhá je upevněna v trubici a nemůže se pohybovat. „Svobodná“ krysa se nechová jako obvykle, ale je zjevně ve stresu: spěchá kolem klece, neustále přibíhá k zamčené kryse. Po nějaké době krysa přejde od paniky k akci a pokusí se osvobodit svého „spolubuňka“. Experiment končí tím, že se jí to po několika pilných pokusech podaří.
• Ve volné přírodě ve slonském páru jeden odmítá jít dál, pokud se druhý nemůže pohnout nebo zemře. Vedle svého nešťastného parťáka stojí zdravý slon, hladí ho chobotem a snaží se mu pomoci vstát. Empatie? Existuje jiný názor. Někteří výzkumníci se domnívají, že jde o příklad vztahu vůdce a následovníka. Pokud vůdce zemře, následovník prostě neví, kam jít, a smyslem vůbec není soucit. Jak si ale tuto situaci vysvětlit? V roce 2012 zemřelo na operačním stole v mnichovské zoo 3měsíční slůně Lola. Ošetřovatelé zoo přinesli mládě její rodině, aby se mohli rozloučit. Každý slon přišel k Lole a dotkl se jí chobotem. Maminka miminko hladila nejdéle. Podobné scénáře se ve volné přírodě odehrávají pravidelně. Obrovská výzkumná práce britských vědců v roce 2005 opět ukázala, že sloni, stejně jako lidé, prožívají smutek a truchlí nad mrtvými.
• V Rakousku proběhla další zajímavá studie ve výzkumném ústavu Messerli pod vedením Stanleyho Corena, tentokrát se psy. Studie se zúčastnilo 16 párů psů různých plemen a věku. Pomocí moderního vybavení byly těmto psům přenášeny poplašné signály ze tří zdrojů: zvuky od živých psů, stejné zvuky v audio nahrávkách a signály syntetizované počítačem. Všichni psi vykazovali stejnou reakci: zcela ignorovali počítačové signály, ale znepokojovali se, když slyšeli signály z prvního a druhého zdroje. Psi neklidně pobíhali po místnosti, olizovali si rty a skláněli se k podlaze. Senzory zaznamenaly u každého psa silný stres. Zajímavé je, že když se signály přestaly vysílat a psi se uklidnili, začali se takříkajíc „jásat“: vrtěli ocasem, třeli o sebe náhubky, olizovali se a zapojili se do hry. . Co to je, když ne empatie?

Schopnost psů empatie byla také studována ve Velké Británii. Výzkumníci zlatnictví Custance a Meyer provedli takový experiment. Shromáždili nevycvičené psy (většinou mestici) a sehráli několik situací s majiteli těchto psů a cizími lidmi. Během studie majitel psa a neznámá osoba klidně mluvili, hádali se nebo začali plakat. Jak se podle vás psi chovali?

Pokud by oba lidé mluvili nebo se v klidu hádali, většina psů by přišla ke svým majitelům a seděla jim u nohou. Pokud ale cizinec začal plakat, pes k němu okamžitě přiběhl. Pak pes opustil svého pána a odešel k cizinci, kterého viděl poprvé v životě, aby se ho pokusil utěšit. Tomu se říká „přátelé člověka“…

Chcete více případů empatie ve volné přírodě? Orangutani staví „mosty“ mezi stromy pro mláďata a oslabené příslušníky kmene, kteří nemohou skočit do dálky. Včela dává svůj život na ochranu své kolonie. Drozdi signalizují hejnu, že se blíží dravec – a tím se odhalí. Delfíni tlačí své zraněné k vodě, aby mohli dýchat, než aby je nechali svému osudu. Pořád si myslíš, že empatie je jen lidská?

Biologové mají teorii, že altruismus ve volné přírodě je jednou z pák evoluce. Zvířata, která se cítí a rozumí si, dokážou se seskupit a přijít si na pomoc, neposkytují přežití jednotlivcům, ale skupině.

Vědci používají různé metody, aby pochopili mentální schopnosti zvířat, jejich vidění světa kolem nich a sebe sama. Klíčovým problémem v tomto tématu je sebeuvědomění. Chápou zvířata hranice svého těla, uvědomují si sami sebe? Aby na tuto otázku odpověděl zvířecí psycholog Gordon Gallup, vyvinul „zrcadlový test“. Jeho podstata je velmi jednoduchá. Na zvíře bylo aplikováno neobvyklé znamení a poté bylo přineseno do zrcadla. Cílem bylo zjistit, zda bude subjekt věnovat pozornost své vlastní reflexi? Pochopí, co se změnilo? Pokusí se odstranit znaménko, aby se vrátil ke svému obvyklému vzhledu?

Tato studie se provádí již několik let. Dnes víme, že v zrcadle se poznávají nejen lidé, ale i sloni, delfíni, gorily a šimpanzi a dokonce i někteří ptáci. Ale kočky, psi a další zvířata se nepoznali. Znamená to ale, že nemají žádné sebeuvědomění? Možná výzkum potřebuje jiný přístup?

Opravdu. Experiment podobný „zrcadlu“ byl proveden se psy. Místo zrcadla ale vědci použili sklenice s močí. Pes byl vpuštěn do místnosti, kde bylo několik „vzorků“ odebraných od různých psů a testovacího psa. Pes dlouze očichával každou sklenici cizí moči, chvíli se zdržel u své a proběhl kolem. Ukazuje se, že i psi si uvědomují sami sebe – nikoli však prostřednictvím vizuálního obrazu v zrcadle nebo na obrázku, ale prostřednictvím pachů.

Pokud dnes o něčem nevíme, neznamená to, že to neexistuje. Mnoho mechanismů nebylo dosud prozkoumáno. Moc si nerozumíme, nejen ve fyziologii a chování zvířat, ale ani ve svém vlastním. Věda má před sebou ještě dlouhou a vážnou cestu a my si stále musíme utvářet kulturu jednání s ostatními obyvateli země, naučit se s nimi žít v míru a nedevalvovat jejich emoce. Brzy se objeví noví vědci, kteří provedou ještě větší studie, a o obyvatelích naší planety budeme vědět o něco více.

Jen si pomyslete: kočky a psi žijí bok po boku s lidmi po tisíce let. Ano, vidí svět jinýma očima. Nemohou se vžít do naší kůže. Nevědí, jak bez vzdělání a výcviku porozumět našim příkazům nebo významu slov. Buďme upřímní, je také nepravděpodobné, že budou číst myšlenky… To jim však nebrání v tom, aby nás nenápadně cítili, 5 dní v týdnu, 24 hodin denně. Teď je to na nás!