"Než jsem potkal skotskou kočku, považoval jsem se za nenapravitelnou psí dámu"

A nedovedl jsem si představit, že by v domě bydlela kočka

Ke kočkám jsem byl vždy lhostejný. Není to tak, že bych je neměl rád. Ne! Nádherná chlupatá stvoření, ale nenapadlo mě si nějaké pořídit.

Jako dítě jsem měl dva psy. Jeden je míšenec pinče a trpasličího pudla jménem Parthos, druhý je anglický kokršpaněl Lady. Miloval oba! Iniciativa získat psy byla moje. Rodiče souhlasili. Vzhledem ke svému věku jsem chodila jen se psy, nalévala jídlo, občas česala dlouhosrstou Lady. Pamatuji si, že když onemocněla, vzal jsem ji na kliniku sám… Ale hlavní péče o zvířata byla samozřejmě na mé matce. Jako dítě jsme měli ryby, v kleci bydlel andulka Carlos, který i mluvil! A jak!

Ale o pořízení kočky nemohla být řeč. Ano a nikdy jsem nechtěl.

Když jsem vyrostl a měl jsem rodinu, děti začaly žádat o zvířátko. A já sám jsem chtěl, aby v domě bydlel legrační vlněný míč.

A začal jsem číst o různých plemenech psů. Na základě popisu postav culíků, velikostí, recenzí majitelů se nejvíce líbil bruselský grifonek a standardní knírač.

Byla jsem psychicky připravená pořídit si psa. Co ji ale zastavilo, bylo to, že trávila příliš mnoho času v práci. Plus časté služební cesty. Pochopil jsem, že hlavní tíha zodpovědnosti dopadne na mě. A jak nudné bude pro psa být sám doma 8-10 hodin denně.

A pak najednou došlo k setkání, které obrátilo můj pohled na svět vzhůru nohama. A myslím si, že se to stát nemohlo.

Seznámení se skotskou kočkou Badi

Jak jsem řekl, nejsem kočka. Věděl jsem, že existují siamská, perská plemena… To je pravděpodobně vše. A pak se do společnosti dostávám k návštěvě přátel přátel. A mají pohlednou skotskou kočku. Je tak důležitý, chodí usedle, povýšeně otáčí hlavou... Jakmile ho uviděla, oněměla úžasem. Ani jsem nevěděl, že takové kočky existují.

Divila jsem se, že se nechává hladit i od cizích lidí. A jeho srst je tak hustá a jemná. Opravdový antistres. Obecně jsem jejich Badi neopustil.

Poté o něm řekla všem: manželovi, dětem, rodičům, sestře, kolegům v práci. A zeptala se jen: jsou takové skutečné kočky? A pak už samozřejmě vyvstala myšlenka: Tohle chci.

Líbilo se mi, že kočky jsou soběstačná zvířata

Stále častěji začali číst různé články o kočkách. Líbilo se mi jak ruské blues, tak karteziánské… Ale skotští Foldové byli mimo konkurenci. V žertu začala manželovi říkat: možná si pořídíme kočku – měkkou, nadýchanou, velkou, tlustou. A můj manžel byl stejně jako já naladěný na psa. A moje návrhy nebral vážně.

A na kočkách se mi líbilo, že nejsou tak připoutané k člověku jako psi. Mohou klidně zůstat sami doma. A i kdybychom někam jeli (na dovolenou, na venkov), našel by se někdo, kdo by kočku hlídal. Se sousedy máme skvělé vztahy. Našeho mazlíčka by bez problémů nakrmili, po večerech by je vzali k sobě, aby se tolik nenudil. Obecně bylo vše ve prospěch založení kočky.

Pro tchyni jsme vybrali kotě

Na Silvestra jsme navštívili moji tchyni. A stěžovala si: byla osamělá. Přijdete domů – byt je prázdný… Já říkám: „Tak si pořiďte psa! Všechno je zábavnější a motivace znovu vyjít na ulici a je o koho se starat. Ona po přemýšlení odpoví: „Pes – ne. Pořád pracuji, chodím pozdě. Bude výt, otravovat sousedy, škrábat na dveře… Možná lepší než kočka…“

Za pár dní potkávám přítele. Říká: „Kočka porodila pět koťat. Vše demontováno, jeden zůstal. Ptám se na plemeno... Scottish fold... Kluk... Milující... Manuální... Trénovaný na podestýlce.

Ptám se: „Fotky dorazily. Moje tchyně si chce pořídit kočku.

Večer kamarád posílá fotku koťátka a já chápu: moje!

Volám tchyni a říkám: "Našel jsem ti kočku!" A ona mi řekla: „Zbláznil ses? Neptala jsem se!"

A miminko se mi už líbilo. A i samo se objevilo jméno – Phil. A co se mělo dělat?

Dala jsem manželovi k narozeninám kotě

Fotku kotěte v mém telefonu viděl nejstarší syn. A hned vše pochopil. Společně jsme začali manžela přemlouvat. A najednou narazil na nepřekonatelný odpor. Nechtěl mít doma kočku – to je vše!

Dokonce jsme plakali…

V důsledku toho mu dala k narozeninám kotě se slovy: „Ty jsi hodný člověk! Nezamilujete se do tohoto malého neškodného stvoření? „Manžel bude na dárek vzpomínat 40 let dlouho!

Filemon se stal univerzálním favoritem

V den, kdy měli přivézt kotě, jsem koupila tác, misky, škrabadlo, krmení, hračky... Manžel se jen díval a nic neříkal. Ale když Filya vystoupila z přepravky, její manžel si s ním šel nejprve hrát. A teď s potěšením vrhá sluneční paprsky na kočku a spí s ním v objetí.

Děti milují kočky! Pravda, nejmladšímu synovi, kterému je 6 let, je Phila příliš líto. Několikrát ho poškrábal. Vysvětlíme dítěti, že kočka žije, bolí, je nepříjemná.

Všichni jsme moc rádi, že Filya žije s námi.

Péče o skotskou kočku

Péče o kočku není náročná. Každý den – čerstvá voda, 2-3x denně – jídlo. Vlny od něj samozřejmě hodně. Musí se vysávat častěji. Když ne každý den, tak alespoň obden.

Čistíme mu uši, otíráme oči, stříháme drápky. Dáváme pastu proti vlně, gel od červů. Čistěte své kočce zuby jednou týdně.

Jednou koupání. Ale moc se mu to nelíbilo. Mnoho lidí říká, že kočky není třeba koupat: olizují se. Takže přemýšlíme, koupat se nebo nekoupat? Pokud je mytí pro zvíře velký stres, možná je lepší mu kočku nevystavovat?

Jaký je charakter skotského vrásnění

Náš Filimon je laskavá, krotká a přítulná kočka. Rád se nechá hladit. Chce-li se nechat pohladit, sám přijde, začne drnčet, dá si náhubek pod paži.

Stává se, že ke mně nebo k mému manželovi přiskočí uprostřed noci na záda nebo na břicho, vrní, vrní a odchází.

Miluje společnost, je vždy v místnosti, kde je daný člověk.

Vím, že mnoho koček leze po stolech a pracuje na kuchyňských plochách. Náš není! A nábytek se nekazí, nic nehlodá. Maximálně dokáže prohrabat ruličku toaletního papíru nebo roztrhnout šustící sáček.

Jaké vtipné historky se staly kocourovi Filimonovi

Za prvé řeknu, že naše kočka je sama o sobě velkou radostí. Podíváte se na něj a vaše duše se stane teplou, klidnou a radostnou.

Má velmi zábavný vzhled: široký čenich a neustále překvapený pohled. Jako by se zeptal: jak jsem se tu ocitl, co mám dělat? Podíváš se na něj a mimoděk se usměješ.

A i když hraje žertíky, jak mu můžeš nadávat? Trochu nadávat: „Phile, nemůžeš si vzít toaletní papír! Do regálu s balíčky nemůžete lézt!“ I manžel ho beze strachu nadává: "No, co jsi to udělal, chlupatý čenich!" nebo "Tak teď budu trestat!". Jediné, čeho se Filimon bojí, je vysavač. 

Jednou jsem přišla z obchodu, vypadla mi z tašky paštiková tyčinka. A kam šel? Prohledal jsem celou kuchyni a nemohl jsem to najít. Ale v noci ho Phil našel! A co s tím právě udělal. Nesnědl to, ale prorazil obal svými drápy. Pach jater mu nedovolil nález odhodit. Kocour tedy paštiku hnal až do rána. A pak se trochu držel na tlapkách, usínal za pochodu a v polohách pro něj neobvyklých. Tak unaven!

Jak kočka zvládá samotu?

Phil klidně zůstane sám. Obecně platí, že kočky jsou noční predátoři. Náš také v noci chodí, někam leze, něco šustí. Nejrušnější dobou dne je časné ráno. Do práce vstávám v 5.30:6.00 – XNUMX:XNUMX. Spěchá po bytě, běhá mi do nohou, budí se mnou děti a manžela. Pak se náhle uklidní a zmizí. A spí skoro celý den.

V létě, když jsme jeli na víkend k dači, požádali sousedy, aby kočku pohlídali. Dobře je zná a rád je navštěvuje. 

Dlouho, než jsme odešli. A když bude potřeba, požádáme babičku, aby se k nám nastěhovala, nebo se zase obrátíme na sousedy. Kočku s sebou nevozíme, jak jsem se dočetla a veterinář potvrdil, že stěhování pro kočky je velký stres. Mohou onemocnět, začít značkovat atd. Kočky jsou na své území velmi zvyklé.

Pokud odjedeme na den nebo dva, Filya se začne nudit. Po návratu se mazlí, neopouští nás. Vyleze na břicho, odkryje tlamičku k hlazení, jemně se dotkne obličeje tlapkou bez drápů… Často se tlapkami hladí po hlavě.

Který majitel je vhodný pro kočku Scottish Fold

Tlustý, hubený, mladý, starý…

Vážně, každá kočka nebo pes bude mít milujícího majitele. Pokud člověk zvíře miluje, stará se o něj, lituje ho, bude to ten nejlepší majitel.

A sen zůstává snem

Ale i když teď máme nejlepší kočku na světě, sen mít psa se nerozplynul. Koneckonců, mnoho lidí žije spolu – kočky, psi, papoušci a želvy…

Myslím, že manželovi v 45 pořídíme standardního knírače!

Foto z rodinného archivu Anny Migulové.