Další úžasný a dojemný příběh pro mě je příběh Bobbyho.
Můj manžel je unavený z pohybu zvířat v našem domě a já jsem slíbila, že další tři měsíce u nás nebudou žádní psi, kromě našich vlastních. Slíbil to na konci ledna. A prvního února jsem jel mikrobusem a uviděl příspěvek „Sražené štěně na nádraží“. Zavolala jsem manželovi, on se odtrhl od práce, šel tam, místo podnikání jsem šel taky na nádraží… Štěně… Ve skutečnosti puberťák a divoký. Ležel, ale když se přiblížili, pokusil se skotačit na svých třech nohách. Bylo to děsivé… A děsivé je chytit a děsivé odejít v takovém stavu…
V důsledku toho manžel běžel do lékárny pro obvaz, aby si udělal smyčku na ústech. Podařilo se mi spravit pusu, shodil jsem ze sebe péřovou bundu, zmáčkli jsme ji a odtáhli do auta. Pak nastaly muky. Nedůvěřoval nám, snažil se kousat a jeho tlapa musela být neustále zpracovávána (ukázalo se na vážnou zlomeninu, byly tam pletací jehlice). Měla jsem vztek, manžel byl unavený, občas mi klesly ruce. Pozvali jsme kynologa... 3 měsíce nekonečného boje o právo se ho alespoň dotknout. Ale čas udělal své. Naučil se nám důvěřovat a my jsme se naučili milovat ho. Moje dívky to přijaly celkem snesitelně. Pravda, nenašli se absolutně žádní lidé ochotní to vzít.
