Kočičí smutek a jeho dobrodružství

Máme doma kočku. Jmenuje se Pechalka nebo anglicky Mr. Sad. Jeho matku srazilo auto, zemřela a on zůstal sám. Děti se bály, že jim to rodiče nedovolí a kotě schovali ve druhém patře do krabice.

Jmenuje se Pechalka, protože měl od narození smutnou tlamičku. Čas plynul a kočka vyrostla. Je čas to ukázat rodičům. Rodiče nebyli proti opuštění kotěte.

Ale jednou ve vesnici se vydal na procházku. A začala bouře. Uběhl den, další, ale Pechalka se nevrátil, kde jsme ho jen nehledali.

Ale najednou jsme ho náhodou spatřili, jak se drápy přitisknutý ke zdi domu schoval mezi dvě kovové baňky na dešťovou vodu, které stály blízko zdi domu. Kolikrát jsme kolem něj prošli a on ani nezamňoukal. Jaká to byla radost, když jsme to našli. A pak, když se najedl, dva dny spal.

Léto skončilo a kocour z vesnice se přestěhoval do města. Čas plynul a najednou onemocněl. Vzali jsme ho k veterináři. Prošli testy, udělali ultrazvuk, byla mu předepsána léčba. A dělali jsme kapky. Nejprve tiše ležel. Ale pak se to muselo držet pohromadě.

Jednou, když jsme mu dali kapačku, tak si ji jen vzal a utekl a schoval se. Naše kočka se uzdravila. A na jaře Pechalka vyskočila z okna na ulici. A v tuto dobu sekali trávu u domu. Dostal strach a utekl. A znovu jsme ho hledali. Ale o dva dny později, ve 2 hodiny ráno, někdo pod oknem mňoukal. A ukázalo se, že je to Smutek. Všichni jsme rádi, že je zpět.

Mezi jeho oblíbené činnosti patří spaní v krabici a na baterii. A pokud jeho oblíbený ručník není na radiátoru, čeká, až ho na něj položí, nebo se ho pokusí sám narovnat. A když babička řekne slovo „kolena“, běží a skáče jí přímo na kolena. Tohle je naše oblíbená kočka.