Jak se psi smějí?

Celkově je pojem „smích“ humanitním pojmem a určuje pouze hlasovou reakci člověka doprovázenou vhodnými výrazy obličeje.

A smích je tak závažný fenomén, že se v 70. letech minulého století v Americe zrodila speciální věda – gelotologie (jako obor psychiatrie), která studuje smích a humor a jejich vliv na lidský organismus. Zároveň se objevila terapie smíchem.

Někteří vědci se domnívají, že smích je biologicky podmíněn. A děti se začnou smát bez jakéhokoli tréninku od 4-6 měsíců od lechtání, házení a jiných „kukaček“.

Stejná část výzkumníků tvrdí, že všichni vyšší primáti mají analogy smíchu a nikdo jiný.

Například hravou náladu vyšších primátů často doprovází specifická mimika a slovní zásoba: uvolněná tvář s otevřenými ústy a reprodukce rytmického stereotypního zvukového signálu.

Akustické vlastnosti lidského smíchu jsou téměř totožné s charakteristikami šimpanzů a bonobů, ale liší se od charakteristik orangutanů a goril.

Smích je poměrně složitý akt, skládající se z modifikovaných dechových pohybů, doprovázených určitým výrazem tváře – úsměvem. Co se týče dýchacích pohybů, při smíchu následuje po nádechu ne jeden, ale celá série krátkých křečovitých výdechů, někdy dlouze pokračující, s otevřenou glottis. Pokud se hlasivky uvedou do oscilačních pohybů, pak se dostaví hlasitý, zvučný smích – smích, ale pokud hlasivky zůstanou v klidu, pak je smích tichý, bez zvuku.

Předpokládá se, že smích se objevil asi před 5-7 miliony let na úrovni společného předka hominina a později se stal složitějším a vyvíjel se. Ve víceméně současné podobě se smích zformoval, když lidé začali neustále chodit vzpřímeně, asi před 2 miliony let.

Zpočátku se smích a úsměv objevovaly jako markery a signály „dobrého“ stavu, ale jako sociálně formovaného člověka se funkce obou změnily tak, že zdaleka nejsou vždy spojovány s pozitivními emocemi.

Pokud je ale smích a úsměv behaviorálním projevem emočně pozitivního stavu těla (a prožívají ho i zvířata), pak něco podobného může být i v nich, v těchto zvířatech.

A do takové míry chtějí někteří badatelé najít člověka nejen v primátech, že soudruh profesor Jack Panksepp se vší zodpovědností prohlašuje, že se mu podařilo najít obdobu smíchu u krys. Tito hlodavci v hravém a spokojeném stavu vydávají pískavé cvrlikání o frekvenci 50 kHz, které je funkčně a situačně považováno za analogické se smíchem hominidů, který není slyšitelný pro lidské ucho. Během hry se krysy „smějí“ reagují na činy nebo nemotornost svých kolegů a „smějí se“, pokud je lechtají.

Z takového objevu se samozřejmě všichni ortodoxní pejskaři pohoršili. Takhle? Někteří krysí hlodavci se smějí smíchy a nejlepší přátelé člověka odpočívají se staženými náhubky?

Ale nad tlamou a hlavou, psi a jejich majitelé! Další kamarád, profesor Harrison Backlund, málem dokázal, že psi mají smysl pro humor a že se dokážou smát třeba při pohledu na jejich známého psa, který nemotorně uklouzl a spadl.

Etoložka Patricia Simonetová také věří, že psi se mohou smát a smát se silou a hlavně, například při hrách. Patricie zaznamenala zvuky, které domácí psi vydávají, když se s nimi majitel chystá jít na procházku. Pak jsem tyto zvuky pouštěl v útulku pro psy bez domova a ukázalo se, že nejpříznivěji působí na nervózní zvířata. Zvuky, které vydávají psi před radostně očekávanou procházkou, lze podle Patricie přirovnat k tomu, jak člověk své příjemné emoce vyjadřuje radostným smíchem.

Patricia si myslí, že psí smích je něco jako těžké odfrknutí nebo intenzivní oddechování.

A ačkoli neexistují žádné seriózní studie potvrzující schopnost psů smát se a usmívat se, mnoho majitelů těchto zvířat věří, že psi mají smysl pro humor a tento pocit úspěšně implementují do smíchu a úsměvů.

Předpokládejme tedy, že se psi mohou usmívat a smát, ale to ještě nebylo prokázáno seriózní vědou.

Fotografie: Sbírka