Iriska je útulkový pes, který si vyléčil svou fobii

Když jsem byl dítě, sousedův chlapec na mě nasadil ovčáckého psa a ten mi roztrhl nohu až na kost. A od té doby se bojím všech psů, dokonce i maličkých jorkšírských teriérů. Zdálo se mi, že když se ke mně pes přiblíží, stane se něco hrozného. Bylo to nejen děsivé, ale do jisté míry i hnusné.

Dcera ale celý život žádala psa nebo kočku. Rok od roku, když jsme se ptali, co jí dát k narozeninám, vždy odpověděla: "Pes nebo kočka." Dokonce jsem souhlasil a přesvědčil, že se dám dohromady a zvyknu si. Stanovili si podmínku: pokud nastoupí na lyceum, pořídíme si psa. A tak Anya nastoupila na lyceum, rok tam studovala – ale psi stále chybí. Moje kamarádka a její dcera jsou dobrovolníky v Domě Psí naděje – to je psí útulek. Povídali si o novém pejskovi – Irisce. Podstoupila sterilizaci, je tak submisivní, tak nešťastná a vystrašená… Obecně, když se začalo mluvit o té chudince Irisce, kterou panička přivázala ke stromu a nekrmila, rozhodl jsem se to zkusit. Přivedli Irisku a Anya večer říká: „Možná ji můžeme opustit navždy? Jak to můžeme dát pryč? Už nám věřila!" Rozhodli jsme se odejít. A já se bojím! V noci musíte vstát a projít kolem haly, kde leží Iriska – a já se zalil potem a třásl jsem se mírným chvěním. A ona se mě stejně bojí! Vybrala si mého manžela za svého pána. Moc mi chybíš, když odejde – a tento pocit je vzájemný. Když se vrátíme z dovolené, jde s ní hned na procházku – a odcházejí na několik hodin za obchvat, bloudí tamními poli a lesy. S příchodem Irisky se život hodně změnil. Vysáváme teď každý druhý den, protože vlna je všude. Očkování, léčba klíšťaty. A kolik nuancí s jídlem! Co psi jedí, co mohou, co ne, co má ráda, jak moc s ní chodit… Toffee mě prakticky vyléčil z mé fobie. Teď už jsem na malé pejsky úplně klidný. Pořád se bojím velkých a pokud na procházce potkáme velkého psa, jdeme s Iriskou na druhou stranu.Pak jsme dostali další kočku. Našli jsme ho na cestě. Manžel se ho pokusil přesadit do trávy a kočka opět vyběhla na silnici. Pak manžel zavolal Anyu a řekl: "Vezmeme si další kočku?" Anya samozřejmě souhlasila. Samozřejmě jsem ho musel ošetřit, odstranit parazity. A přestože se k němu Anya chovala, kočka ji miluje ze všeho nejvíc: pokud je naštvaná, lituje ji. Celou dobu jsem se označoval za nenávistníka psů a koček, a když moji zaměstnanci zjistili, že máme zvířata, byli v šoku. Takhle se člověk může změnit. Dříve bylo všechno v našich životech nějak povrchní, až nudné, ale s příchodem zvířat se svět prohloubil. Bůh jí žehnej, s vlnou – emoce jsou důležitější!

 A když mě Iriska, když mě vidí, radostně běží ke mně – je to tak hezké!