"Naši koně nevědí, co je člověk na zádech"

Moje láska ke koním začala v mladém věku. Šel jsem k babičce na Ukrajinu a tam byla obyčejná vesnická stáj, kde jsem zmizel. A pak jsem koně dlouho nekontaktoval. Úplnou náhodou se ale ukázalo, že přítel jeho dcery má koně, se kterým si neví rady. Kůň byl atletický, nadějný a koupili jsme ho. 

Chvíli jsme chodili na závody obdivovat našeho koně, ale to nestačilo. Začali jsme se ponořovat hlouběji, zajímat se o život našeho koně, ostatních koní, stájí a ukázalo se, že v životě tohoto koně není všechno tak růžové.

Koně jsme jeli obdivovat i do hřebčína v Polochanech: pohled na stádo řítící se při západu slunce byl krásný. A jednou jsme přijeli a viděli, jak se nám před očima zranilo hříbě. Druhý den jsme se vrátili, abychom se podívali, co mu je. Na pastvu ho nepustili, stál ve stáji, ale protože statek nebyl příliš bohatý, nikdo se do toho moc nepouštěl. Zavolali jsme veterináře, vyfotili a ukázalo se, že hříbě mělo zlomeninu. Zeptali jsme se, zda je na prodej a odpověď byla ano. Provedli jsme ho za vlastní peníze, pak nám ho odmítli prodat, ale když se ukázalo, že musíme udělat druhou operaci, začalo se znovu jednat o prodeji. Operace byla provedena v Bělorusku, přímo v této stáji. A nakonec jsme vzali hříbě.

Vzhledem k tomu, že koně jsou stádová zvířata, nežijí sami, bylo zapotřebí společníka. A šli jsme k admirálovi (Mikošovi). Byl vyřazen pro tento sport. Má velmi dobrý chov a jeho sourozence stále pronásledují kupci, ale zadní nohy admirála byly X jako kráva. Nohy se mu narovnaly, asi měsíc po koupi, protože jsme mu dali výbornou chůzi.

Když jsme ji koupili, bylo nám řečeno, že Admirál je skvělý domácí kůň, „matrace“, ale když jsme ho přinesli domů, matrace už nikdy nebyla vidět. Ten samý den přeskočil sousedův plot, sešlapal všechen česnek a od té doby to tak zůstalo.

Třetí kůň – Los Angeles, pojmenovali jsme ho Angelo – dostali jsme ho o 2 roky později úplnou náhodou. Jeli jsme do Polochan, koně nám ukázali a jemu taky – řekli, že nejspíš půjde pro maso, jelikož se ve 4 měsících zranil a od té doby při pohybu připomínaly zadní nohy lyže – šlo nesejde ze země. Pozvali jsme veterináře, vyfotili a bylo nám řečeno, že s největší pravděpodobností tak zůstane – na něco už bylo pozdě. Ale i tak jsme to vzali. Kůň byl ve velmi špatném stavu: blechy, červi a srst byla dlouhá jako u psa – koně tak nerostou. Česala jsem to a brečela – kartáč jen přejížděl po kostech. První měsíc jen jedl, a pak zjistil, že, jak se ukázalo, existuje jiný svět. Udělali jsme mu masáž páteře – jak nejlépe jsme uměli, a kůň se teď perfektně hýbe, ale visí ve vzduchu, jako by tančil. Nyní je mu 7 let, a když ho brali, bylo mu 8 měsíců.

Ale nebyla to nějaká plánovaná záchrana. Obecně nikomu nedoporučuji zachraňovat koně – je to zodpovědné, těžké a není to pes, kterého si můžete vzít v kufru.

Zamilovat se do koně jen tak nelze – mnoho lidí se jich bojí. Koní se ale bojí jen ten, kdo koně nezná. Kůň nikdy neudělá nic špatného bez varování. 

Ve stádě se koně dorozumívají znameními a kůň nikdy nekousne ani nezasáhne, aniž by ukázal varovné signály. Například, když si kůň zacpal uši, znamená to, že je velmi rozzlobený a říká: "Ustup a nedotýkej se mě!" A než udeří zadní nohou, může ji kůň zvednout. Tyto příznaky je třeba znát, a pak se komunikace s koněm nestane nebezpečnou.

I když, protože je zvíře velké, může se chtít jen tak škrábnout bokem o zeď a vy se ocitnete mezi zdí a bokem a budete lehce rozdrceni. Proto musíte být stále ve střehu. Musel jsem si nechat narůst vlasy a shromáždit je do culíku, abych koně vždy viděl, a to i ve větrném počasí.

Nyní máme 3 koně a každý má svůj vlastní charakter. Například náš admirál je nejtemperamentnější, nejhravější, a přestože se říká, že kůň nemá obličejové svaly, na obličeji má napsáno všechno. Pokud je naštvaný nebo uražený, je to okamžitě vidět. I na dálku poznám, jakou má náladu. Jednou seděl drak na tyči a Mikosha se k němu přibližoval – bylo vidět, jak poskakuje. A když se Mikosha přiblížil, drak odletěl. Mikosha je tak uražen! Je celý bezvládný: jak to je?

Ráno pouštíme koně ven (v létě v půl šesté, v zimě v 9-10) a celý den chodí (v zimě je necháváme periodicky zahřívat ve stáji). Domů přicházejí sami a vždy hodinu před setměním – mají své vnitřní hodiny. Naši koně mají 2 pastviny: jedna – 1 hektar, druhá – 2 hektary. Večer jdou všichni ke svému stánku, i když Angelo rád kontroluje i cizí „domy“.

Naši koně nevědí, co je to muž na jejich hřbetě. Nejprve jsme plánovali, že je zavoláme, a pak, když jsme se o ně začali starat, se tato myšlenka začala zdát zvláštní: vůbec nás nenapadne sedět na zádech přítele. 

Mohu si sednout, když kůň leží – nevyskočí, oni se nás nebojí. Nic na ně nenavlékneme – jen zakřičíme „Mikoša!“ A spěchají domů. Pokud přijede veterinář, nasadíme jim ohlávky – to stačí, aby kůň náhodou neškubl.

Zpočátku bylo fyzicky velmi náročné se o koně postarat, protože jsme na to nebyli zvyklí a vypadalo to, že je to prostě katastrofa. Teď se to nezdá.

Ale nemůžeme někam jít všichni společně – jen jeden po druhém. Je těžké někomu věřit se zvířaty – takového člověka nemáme. Nicméně, protože jsem byl na mnoha místech, není touha po tom, že neznám svět.