„Ježek se v našem domě cítil jako pán“

Dědeček vyndal zpod kol auta ježka a přinesl ho svým vnučkám

Pamatuji si, že předloni začátkem září k nám přijel na návštěvu můj tchán. Přinesl velkou lepenkovou krabici a v ní ježka. Řekl, že v okolí dače je spousta ježků, a to je okres Smoleviči v Minské oblasti v Bělorusku. Z lesa masivně vycházeli k lidem a na silnici. A toto dítě zázračně přežilo. Tchán ho vytáhl zpod kol auta.

Pak si dědeček vzpomněl, že jeho vnučky, Anya a Dasha, opravdu chtěly vidět ježka. A vzal takový neobvyklý pichlavý dárek do Minsku.

Nemysleli jsme si, že Thorn s námi zůstane dlouho.

Abych byl upřímný, nechtěli jsme si pořídit ježka. Pokud by si chtěli koupit exotické zvíře, koupili by si ozdobné.

Emoce a radost ze setkání s Thornem rychle opadly. A vyvstala otázka: co s tím? Venku se najednou ochladilo. A on, miminko, tak malinký, vypadal úplně bezbranně. Školní rok začal, můj manžel a já jsme všichni v péči a práci... A výlet do dachy nebyl v plánech. Doufali jsme, že přijde tchán a odnese ježka zpět do lesa. Ale čas plynul a dítě se usadilo v bytě.

Tak uplynuly dva týdny. Venku byla strašná zima, neustále pršelo. V této době se ježci aktivně připravují na zimování, staví norky, získávají tuk. A náš Thorn si už zvykl (i když si nejsme stoprocentně jisti, ale myslíme si, že je to kluk) na teplo a na to, že v misce je vždy jídlo.

Vzít ježka do lesa znamenalo vydat ho k jisté smrti. Koljuchka tedy zůstal na zimu v našem bytě.

Jak si zvyknout na život s ježkem

Celá rodina začala hodně číst o ježcích. Věděli samozřejmě ještě předtím, že tato pichlavá zvířata jsou predátoři. Náš ježek ale odmítal jíst maso, syrové i vařené.   

U veterináře. V lékárně nám poradili krmit neobvyklého mazlíčka krmením pro kotě. A skutečně to začal s chutí jíst. Občas jedl ovoce. Děti mu daly jablka a hrušky.

Ježek je noční zvíře. Přes den spát a v noci běhat. A je jedno, že běžel, je jedno, že je to hlasité. Vtipné a zároveň děsivé bylo, že vylezl na postel. Jak to udělal, nevím. Pravděpodobně lpění na prostěradlech. Jednoho dne se manžel s hrůzou probudil a požádal, aby mu toto zvíře odstranil. Vylezl i k dětem. A vždy se snažil schovat pod peřinu, hrabat pod polštářem. A píchat se v noci o trny není nic příjemného... Musel jsem ho dát do velké klece pro králíky. Asi ve 12 v noci, když jsme šli s manželem spát, jsme do něj ježka zavřeli až do rána.

Na jaře, když se oteplilo, ho přestěhovali na balkón. To bylo jeho území. Jedl a žil tam.

Thorn se cítil jako mistr v domě  

Ježek se okamžitě začal chovat velmi odvážně a sebevědomě. Cítil jsem se jako majitel. Ještě máme kočku. Spal vedle její postele. Kočce se tato čtvrť samozřejmě nelíbila. Ale co můžete dělat? Ježek je pichlavý. Snažila se s ním bojovat, vyhnat ho z jeho místa. Ale nic nefungovalo. Tohle je ježek…

Zjistil jsem, kde má kočka vodu s jídlem. S potěšením jedl z jejích misek, ačkoli on sám měl v kleci vždy jak jídlo, tak vodu.

Když jsme seděli na pohovce nebo v křesle a nohy stály ježkovi v cestě, nikdy nešel kolem, ale přilepil se přímo na ně. Podle jeho názoru jsme to byli my, kdo by mu měl ustoupit.

A když se mu něco nelíbilo, výhružně zasyčel. V „zúčtování“ s kočkou se stal ještě pichlavější.

Ale když byl nakloněn náklonnosti, oslovil nás, dcery. Složil trny a změkl. Mohl bys ho políbit i na nos.

I když jsme ho pojmenovali Thorn, stále nevíme, kdo to je - chlapec nebo dívka. Přetočil se na bříško a hned se schoulil.

ježčí návyky

Trn nic nezkazil, věci nehlodal. Na záchod jsem chodila vždy na stejné místo, což mě velmi překvapilo a potěšilo. Ale abych byl upřímný, nezvykli jsme ho schválně – ani na tác, ani na plenky. Našel si vlastní místo. „Šel“ pouze pro baterii. Potom, když začal bydlet na balkóně, ve stejném rohu.

Zkoušel si hrát s hračkami. Nereagoval na ně. Lidská řeč, zdá se mi, také nerozpoznala. I když, když jsme přišli domů, vždy se setkal. Vyběhl ven, chodil kolem nás, seděl, dokonce skákal.

Jednou vzali Koljučku s sebou na jaře do parku – na společnou procházku s kluky ze třídy jejich nejstarší dcery. Vypustili ježka z klece, daleko nedošel. A děti ostatních, které se ho donekonečna dotýkaly, se nebály.

Zajímavost: Ježčí bouda. Kapky jehly. Úplně nahý samozřejmě nezůstává, ale v bytě se našlo mnoho jehel. Dokonce jsme je sbírali do sklenice.

Přemýšleli jsme, jestli ježek usne v zimě v teplém bytě

Prickly stále upadl do zimního spánku. A my pochybovali, mysleli jsme, že doma neusne. A koncem listopadu si lehl do klece, zahrabal se do podestýlky a spal až do začátku března. Je pravda, že jsem se několikrát probudil: poprvé 31. prosince, podruhé – na narozeniny mé dcery 5. února. Možná to překazilo všeobecné slavnostní vzrušení, bylo to příliš hlučné. Ježek se probudil, najedl se, chvíli chodil po bytě, pak zalezl zpět do klece a usnul.

Bál jsem se, jestli Thorn usne nebo ne. Četl jsem, že je potřeba vytvořit podmínky, aby byla zima. Nedělali jsme nic zvláštního. Spala jsem v kleci blízko balkónu v dětském pokoji. Přesto příroda přebírá vládu.

Ježek byl vrácen do prostředí blízkého přírodním biotopům

Koljuchka s námi bydlel asi rok. Ale nevyhodili jsme to. Rodiče mého manžela neustále žijí na venkově. V blízkosti lesa je velká plocha – 25-30 hektarů. Přestěhovali jsme tam ježka. Pustit se, mysleli si, by bylo nebezpečné. Ježek už je doma. A nebude schopen získat vlastní jídlo, postavit bydlení.

Ale dozvěděli jsme se, že ježci žijí ve volné přírodě asi tři roky, v zajetí až 8-10 let. A našemu Thornovi se daří dobře: je plný, šťastný a v bezpečí.

Loni v létě jsme přinesli ježka na daču. Pohybovali se spolu s klecí, která byla umístěna v prostorném teplém kurníku. Teď tam spí. Nestavěl si nic pro sebe: byl zvyklý na klec. Tohle je jeho domov.

Koljuchka nikdy nelovil slepice, nikdy nekradl vejce. Ještě, námi vychovaný ježek!

Celé léto a podzim ale psa dráždil. Přišel ke psovi zavřenému na noc ve voliéře a syčel na něj. Zřejmě chtěl říct: byl jsi zavřený a já jsem volný. A skutečně, ježek v dači v kleci není zavřený. Není omezen v pohybu na velké ploše. Sám se vrací do kurníku. Ví: miska jídla vždy stojí za to.

Kdyby prarodiče nežili na venkově, nedali bychom ježka nikam a nikomu. ZOO s domácími zvířaty nepřicházelo v úvahu vůbec. Pochopil jsem: sami jsme si ho ochočili. A děti už vědí: musíte být zodpovědní za minutový rozmar. Nyní sami říkají: tisíckrát si rozmyslíme, než se zeptáme a dostaneme nějaké zvíře.

A divoká zvířata by stále neměla být odebírána z jejich přirozeného prostředí.

Dětem se Thorn samozřejmě stýská, ale vědí, že ho mohou kdykoli navštívit. Ježek nás už ale nepoznává a nevybíhá nám vstříc, když dorazíme.

Hodně čteme o ježcích, o jejich zvycích, životním stylu. Potřebují rodinu a náš Thorn ji možná mít nebude. Jen když se k němu někdo připlazí. Mimochodem, takovou možnost nevylučujeme – les je blízko. Období páření ježků na jaře, po zimním spánku. Možná se setká s dámou srdce a půjde do lesa. Nebo mu možná přiveďte vyvolenou a v kurníku se objeví ježci. Ale to už bude jiný příběh.

Všechny fotografie: z osobního archivu Iriny Rybakové.Pokud máte příběhy ze života s domácím mazlíčkem, odeslat nám je a staňte se přispěvatelem WikiPet!