Divocí psi: kdo jsou a jak se liší od běžných psů?

"A jak se ochočit?" zeptal se malý princ.

"Je to dávno zapomenutý koncept," vysvětlil Fox. "To znamená: vytvářet vazby."

Kdo jsou divocí psi a lze je ochočit?

Když mluvíme o divokých psech, nemáme na mysli „divokého psa dinga“, ale psy pocházející z domácích psů, ale narozené a vychované v parku, v lese nebo dokonce ve městě, ale neustále žijící v dostatečné vzdálenosti od lidí. Sem řadíme i psy narozené doma, ale zdivočelé kvůli tomu, že z toho či onoho důvodu skončili na ulici a zůstali tam dlouhou dobu, kteří dokázali čelit lidské krutosti nebo se úspěšně zařadili do smečky divokých psů. .

Na fotografii: divoký pes. Foto: wikimedia.org

I takoví psi se mohou stát domácími, ale potřebují speciální přístup. A trpělivost. K odchytu takového psa je zpočátku potřeba trpělivost, protože většina divokých psů je na přítomnost člověka velmi ostražitá, vyhýbají se mu nebo se drží v bezpečné vzdálenosti. Mnoho dobrovolníků ví, kolik práce a kolik času a trpělivosti je potřeba k odchytu takového psa.

Divoký pes je tedy chycen. co bychom měli dělat dál? 

Nejprve řeknu, že si osobně myslím, že bychom měli divokého psa odchytit z jeho obvyklého prostředí a plně si uvědomovat, jaké dobrodružství začínáme.

Dobrodružství v dobrém slova smyslu. Koneckonců, náš cíl je dobrý: dát tomuto psovi štěstí aktivního, zábavného a naplňujícího života s jeho lidským. Nesmíme však zapomenout na jeden velmi důležitý bod: její život byl až do okamžiku zachycení zcela úplný – žila v prostředí, kterému rozuměla. Ano, někdy hladověla, někdy trpěla žízní, někdy byla zasažena kamenem nebo klackem, někdy byla krmena, ale to byl její život, pro ni pochopitelný. Kde přežila podle svých vlastních, jí už jasných, zákonů. A pak se objevíme my, Spasitelé, odstraníme psa z jeho obvyklého prostředí a…

Foto: divoký pes. Foto: pexels.com

A zde chci upozornit na velmi důležitou věc: pokud převezmeme odpovědnost za odstranění divokého psa z jeho známého prostředí, pak bychom mu podle mého názoru na oplátku měli nabídnout neexistenci a přežití vedle člověka (tj. adaptace na přítomnost stálého stresoru v blízkosti – člověka), a to radost ze společného života s přítelem, kterým se člověk stane.

Divokého psa se nám podaří naučit žít vedle člověka celkem rychle, za pár měsíců. Bude ale psovi příjemné žít vedle neustálého podnětu? I když jeho intenzita bude časem slábnout, jak se učí pravidla existence v lidské společnosti.

Bez řádné práce na adaptaci divokého psa na život v rodině se často setkáváme s tím, že jakmile je z vodítka bývalý divoký pes utíká, nepřiblíží se k člověku, ve kterém žije doma déle než rok. roku se rychle vrací téměř do původních stavů. Ano, život v rodině přijala jako samozřejmost, zvykla si na dům, ale nenaučila se člověku důvěřovat, hledat jeho ochranu a i když je to antropomorfismus, ano nenaučila se ho milovat.

Pro plnohodnotný šťastný společný život s lidským Přítelem bude divoký pes potřebovat více času a člověk zase trpělivost a úsilí. Formování vazby divokého psa na člověka je procesem cílevědomé práce. A tento proces nelze nazvat snadným.

Jak přizpůsobit divokého psa životu v rodině? Tomu se budeme věnovat v dalších článcích.