Objevil se nový termín pro psy – „chov“

Chov je předsudek a/nebo diskriminace zvířete (v našem případě psů) kvůli příslušnosti k určitému plemeni. Nebo kvůli nedostatku plemene.

Chov nezní jako „rasismus“ pro nic za nic, protože v tomto případě mají tendenci rozdělovat psy na „hodné“ a „špatné“ jednoduše na základě souboru genů. Ale je to spravedlivé? A jaká je svatba?

Za prvé, chov může rozdělit psy podle principu přítomnosti nebo nepřítomnosti plemene. A v tomto případě jsou za „kvalitní“ považováni pouze čistokrevní psi. A mestici jsou zástupci skupiny „druhé třídy“. Přítomnost či nepřítomnost plemene samozřejmě nic nevypovídá o kvalitách psa samotného, ​​takže takové dělení je hloupé.

Za druhé, šlechtění může být spojeno s připisováním některých speciálních potřeb určitým plemenům. S pohovkami jsou spojeni například malí psi. A předpokládá se, že jejich potřeby se liší od potřeb velkých psů. Nebo že neumí nic jiného než marně štěkat. To je samozřejmě nesmysl a škodí. Malí psi se neliší od velkých psů, pokud jde o potřeby nebo schopnosti.

Za třetí, šlechtění může některým plemenům přisuzovat charakteristiku „nebezpečná“. Za nebezpečné jsou tedy považováni například pitbulové nebo američtí stafordšírští teriéři a další „bojová“ plemena. Pojem „boj“ je však sám o sobě nesprávný. Stejně tak je špatné považovat psa za nebezpečného pouze tím, že patří k určitému plemeni.

Chov je čistá diskriminace. Není v tom žádná logika, ignoruje to osobnost psa a jeho výchovu a v některých případech ospravedlňuje krutost majitelů. Někteří věří, že u „vážných“ psů je násilí nepostradatelné – což samozřejmě také není pravda.

Bohužel, šlechtění nelze překonat, pokud se nezmění kultura interakce mezi lidmi a psy jako celkem. A v postsovětském prostoru je kultura přístupu ke zvířatům extrémně nízká. Stojí za to zvýšit úroveň vzdělání, informovanosti jak majitelů psů, tak celé společnosti.