Divný pes Rex

Rex je snad nejpodivnější pes, jakého jsem kdy poznal (a věřte, že jich není málo!). Je v něm spousta neobvyklých věcí: mlhavý původ, zvláštní zvyky, samotný vzhled... A ještě jedna věc ho odlišuje od ostatních. Téměř vždy se dá o zvířeti říct, zda má štěstí nebo ne. Nemůžu říct to samé o Rexovi. Nevím, jestli má štěstí, nebo je to osudový poražený. Proč? Posuďte sami… 

Poprvé jsem Rexe viděl dlouho předtím, než dorazil do stáje. A naše setkání bylo také zvláštní. Ten den jsme šli s mým koněm Ryzhulinem k jezeru. Když jsme se vraceli zpět, přešel silnici podivný pes. Zvláštní – protože mě její vzhled nějak okamžitě vyděsil. Shrbená záda, ocas téměř přitisknutý k břiše, skloněná hlava a úplně lovecký pohled. A místo obojku provázek na balík, jehož dlouhý konec se táhl po zemi. Ten pohled mě zneklidnil a zavolal jsem na psa v naději, že mu alespoň sundám lano, ale on se stáhl a zmizel v uličce. Nebylo možné ho dohnat, ale na setkání jsem nezapomněl. Ale když se jednou objevil ve stáji, hned jsem ho poznal.

Do našeho druhého setkání se nezměnil, jen ten vláčející se kus špagátu kamsi zmizel, i když provaz mu kolem krku zůstal. A tak – samý ocas mezi nohama a divoký pohled. Pes se plazil kolem sudu s odpadky a doufal, že najde něco k snědku. Vytáhl jsem z kapsy tašku a hodil mu ji. Pes uskočil stranou, pak se přikradl k dárku a spolkl. Další sušení bylo blíž, pak další, další a další… Nakonec souhlasil, že si vezme pamlsek z rukou, ale velmi opatrně, byl celý napjatý a popadl kořist a okamžitě uskočil na stranu.

"Dobře," řekl jsem. Jestli máš takový hlad, počkej tady.

Zdálo se mi to, nebo pes opravdu v reakci mírně zavrtěl ocasem? V každém případě, když jsem vyndal tvaroh vyhrazený pro kočky, stále seděl poblíž domu a vyčkávavě se díval na dveře. A když se nabídla, že přijde nahoru, on (a tentokrát se mi to rozhodně nezdálo!) najednou radostí vyjekl, zavrtěl ocasem a přiběhl. A když se osvěžil, olízl si ruku a nějak se okamžitě změnil.

Veškerá divokost během okamžiku zmizela. Přede mnou byl pes, dokonce skoro štěně, veselý, dobrosrdečný a nezvykle přítulný. Začal se jako kotě otírat o ruce, padat na záda, odhalovat hruď a břicho škrábání, olizování... Obecně se mi už začalo zdát, že ten úplně divoký pes, který tu byl před pár minutami existoval pouze v mé fantazii. Byla to tak zvláštní a nečekaná proměna, že jsem byl dokonce trochu zmatený. Navíc pes zjevně neměl v úmyslu nikam jít…

Ten samý den pomohl předvést koně veterináři a později s námi šel na procházku. Pes tedy našel domov. Odhodlání, se kterým rozhodl, že přesně tady bude jeho domov, bylo úžasné. A dostal to…

Tiše jsem mu říkal „nedokončená slupka“. Trápilo mě neurčité podezření, že poblíž stále běhá jeden ze zástupců slavné rodiny huskyů severních. Protože masivní hlava, tlusté tlapy, ocas ležící na zádech v kruhu a charakteristická maska ​​na tlamě ho příznivě odlišovaly od běžných vesnických šariků. A jsem si téměř jistý, že byl doma, dokonce i „pohovka“. Protože se v domě celou dobu snažil usadit na křesle a neustále se dožadoval komunikace. Nějak, protože jsem neměl co dělat, jsem se rozhodl naučit naši nerozlučnou trojici stájových psů základní povely. A najednou se ukázalo, že tato věda není pro Rexe novinkou a umí nejen sedět na povel, ale také poměrně profesionálně podává tlapu. O to tajemnější zvraty jeho osudu. Jak se tento pes, ještě skoro štěně, dostal do vesnice v takovém stavu? Proč, když je jasné, že byl pohladěn a milován, přesto ho nikdo nehledal?

A ještě zvláštnější je, že pes najednou našel úkryt u… čeledínů! Právě těch, kterých se 2 další psi báli napůl k smrti, těm, kterým absolutně nezáleželo na pohodě koní. Z nějakého důvodu si Rexe oblíbili, dokonce ho začali krmit a zahřívat ve svém pokojíčku. Vlastně pro něj také vymysleli jméno „Rex“ a také psovi nasadili široký khaki obojek, což tomuto soudruhovi samozřejmě dodalo další kouzlo. Jak je dobyl, je záhadou. Ale skutečnost tam je.

Než jsme se dostali do stáje, o osudu Rexe jsme se nic nedozvěděli. Psi, bohužel, nemohou nic říct. Ale říkat, že poté, co se tam objevil, z něj problémy odešly, by bylo hříchem proti pravdě. Protože Rex neustále nacházel dobrodružství. A bohužel zdaleka ne neškodné…

Pro začátek se někde otrávil. Musím říct, že kvalita je dostačující. Ale jelikož se tato etapa jeho života obešla bez mé účasti kvůli další služební cestě, znám situaci jen z vyprávění jiných majitelů koní. A na tehdejší dotazy jsem slyšel, že psovi „se udělalo špatně, něco ho píchlo, ale psovi je už lépe“.

Jak se později ukázalo, nebyl jen velmi špatný. Rex byl docela vážně před smrtí a málem se mu to podařilo, nebýt zásahu lidí, kteří ho doslova vytáhli z onoho světa. Takže to, co jsem našel, bylo ve skutečnosti lepší. Ale bez přípravy se ukázalo, že je těžké TO vidět. Přežil, ano. Ale nejenže ze psa zbyla jen kůže a kosti (bez jakéhokoli obrazného významu), byl také slepý.

Obě oči byly pokryty bělavým filmem. Rex čichal vzduch, chodil v kruzích, nemohl ani najít jídlo, dokud se mu prakticky nenacpalo do úst, snažil se hrát, ale narážel do lidí a předmětů a jednou se málem dostal pod kopyta. A bylo to děsivé.

Veterinář, kterého jsem volal, řekl drsně a jednoznačně: pes není nájemník. Pokud bychom se bavili o mazlíčkovi, kterému je zaručeně zajištěno ošetření a péče, lékařský dohled, tak bychom mohli bojovat. Ale prakticky bezdomovec, úplně slepý, je věta. „Prostě umře hlady, myslete sami! Jak získá jídlo? Pak však řekl: no, zkuste si do očí fouknout glukózový prášek. "Je to moučkový cukr, že?" upřesnil jsem. "Ano, ona je ta pravá." Horší už to rozhodně nebude… „V podstatě nebylo co ztratit. A druhý den šel moučkový cukr do stáje.

Rex vzal postup docela příznivě. A už večer si všimli, že se zdá, že se film před psíma očima trochu zprůhlednil. O den později se ukázalo, že jedno oko už bylo docela dobré a na druhém zákal zůstal, ale „jen trochu“. A o den později se objevily nové recepty na léčbu. Rex dostal do očí antibiotikum, píchli mu nejrůznější léčivé odpadky… A pes se uzdravil. Vůbec. Zase měl štěstí…

Radost nad jeho blahobytem však neměla dlouhého trvání. Asi měsíc se mu nic nedělo. A pak…

Psi se dobrovolně přihlásili, že mě doprovodí do vlaku. Rex vyrazil dopředu, vesele poskakoval po kraji silnice, když najednou auto, které nás předjíždělo, uhnulo na stranu a … žuchnutí, Rex odletí na stranu, převalí se a zůstane nehybně ležet. Když přiběhnu, vidím, že je naživu. Pokusí se dokonce vstát, ale zadní nohy povolí a Rex nešikovně spadne na bok. "Zlomená páteř," pomyslím si s hrůzou a cítím psa s třesoucíma se rukama.

Poté, co jsem ho odtáhl do domu, volám někoho, kdo může pomoci. Rex ani nefňuká: jen leží a dívá se na jeden bod nevidoucíma očima. A znovu se snažím zjistit, zda jsou kosti neporušené, a pokaždé dojdu k jiným závěrům.

Při vyšetření psa se ukázalo, že nejsou žádné zlomeniny, ale sliznice jsou bledé, což znamená, že s největší pravděpodobností došlo k vnitřnímu krvácení.

S Rexem se zachází odvážně. Navíc bravo, nejen injekce, ale i kapátko druhý den vydrží bez odporu. O pár dní později (hurá!) začal jíst.

A pes se zase zotavuje! A to rekordním tempem. O dva dny později utíká před injekcemi a třetí den s námi zkouší chodit po třech nohách. A po pár týdnech se chová, jako by se nic nestalo. Tento incident v něm mimochodem vůbec nevzbudil strach z aut a silnice. Ale zařekl jsem se, že nechám psy, aby mě doprovázeli i k minibusu.

Rex byl dlouho v pořádku. A pak... zmizel. Stejně nečekané, jak se zdálo. Při prohlídce řekli, že ho viděli ve společnosti lidí, které radostně doprovázel. Chtěl bych doufat, že tentokrát měl konečně štěstí a potkal své lidi. A limit zkoušek, které mu připadly, je u konce.